28
Říjen 2019
19:00
Kolega Mela Gibsona
Vinotéka Znovín Brno
Scénář:
Tomasz Jachimek
Překlad a úprava:
Martin Trnavský
Režie:
Jakub Nvota
Hudba:
Kamil Mikulčík
Scéna a kostýmy:
Diana Strauszová
Hrají:
Martin Trnavský,
Aneta Simajchlová
Hlavní partner
Partner představení
O hře
Jde o komorní příběh jednoho herce. Začíná ve chvíli, kdy je hlavní hrdina, druhořadý herec provinčního divadla, zatčen za loupežné přepadení banky a vyslýchán policií. Během necelé hodiny a půl nám povypráví svůj příběh, během něhož se dozvíme nejen o jeho pohnutém hereckém i osobním životě, ale i jak se jednou setkal v letadle z Kanady do Frankfurtu s Melem Gibsonem a to jej zasáhlo na celý život.
Divadelní spolek Frída, se souhlasem autora, připravil toto monodrama přímo na tělo protagonistovi Martinovi Trnavskému. Text byl aktualizován a přenesen do českých reálií. S písničkami a tanečními kreacemi je skvělým zážitkem s překvapivou pointou.
Jedná se o komedii – ONE MAN SHOW, která se stane třináctým autorským představením Divadelního spolku Frída.
Audio ukázka
Fotogalerie
Video
Recenze
Kdo si chce vyčistit hlavu z povolební kocoviny, může jako protilék zkusit divadlo. Komedie Kolega Mela Gibsona, v níž září Martin Trnavský, pomáhá. Komorní příběh pro jednoho herce, jenž doputoval do pražské Černé Labuti, tu poskytuje dvě dávky dobré nálady naráz.
První „uklidňující sérum“ dostane divák, jakmile se usadí do proskleného klubu, který navrhovala světoznámá architektka Eva Jiřičná. Z kavárny s divadlem na střeše osmipatrové budovy si lze vychutnat pohled na světélkující město.
Druhou dávku, emocí, vtipu a nadhledu dodává Trnavský. Hodinu a půl vypráví srdceryvný příběh Ignáce Pičmana – herce provinčního divadla, který se musí smiřovat s faktem,
že stárne, nedostává role a žije na okrají společnosti. Pičman líčí svůj osud imaginárnímu policejnímu vyšetřovateli poté, co se – zoufalý – pokusil vyloupit banku.
Trnavský to nemá lehké, devadesát minut textu leží výhradně na něm, ale zvládá to bravurně. Neuplyne pár minut beze smíchu, včetně okamžiku, kdy herec jódluje jako Jiří Korn
a publikum se ohlíží, zda zpěvák opravdu není v sále nebo zda nejde o playback.
Monodrama však jde dál, klade otázky o lidské povaze a smyslu života. Jaké to je, když jste na vrcholu slávy, ale pak o vás nikdo nezavadí? Pocit, který zažije každý, doma v rodinné hierarchii nebo v práci mezi kolegy. Herec, lékař, učitel, všichni jednou musí z kopce dolů. Zvláště politikům se dá hra vřele doporučit.
Objevem však může být i pro diváky, kteří dosud znali Trnavského jen v roli z Ordinace v růžové zahradě. V divadle třeba zjistí, proč stojí za to se odpoutat od televize a proč by mohl být Trnavský kolegou herce Mela Gibsona.
Jaroslav Kmenta
S formátem „one man show“ jsem se poprvé seznámil před téměř 20 lety v podání Miroslava Donutila. Z tohoto představení jsem byl nadšený – velmi známý herec vypráví vtipné historky ze svého života.
Když se nad představením divadelního spolku Frida „Kolega Mela Gibsona“ zamyslím, tak s trochou nadsázky můžu říci, že mě životní příběh pohaslé herecké hvězdy – Ignáce Pičmana – Cyrana De Bergerac – donutil zasmát se ještě více a místy až k slzám, které chvílemi nebyly jen od smíchu, ale i z toho, že si člověk uvědomí, jaké jsou mezilidské vztahy
v dnešní společnosti.
Představení má téměř 90 minut, v rámci kterých Ignác Pičman (Martin Trnavský) rozehrává při výslechu na policejní stanici svůj životní příběh o vzestupu na pomyslný herecký Olymp, náhodném setkání s Šíleným Maxem – Melem až po tragikomickou poslední, ale životní roli.
Martin Trnavský je hvězdou celého večera – baví vás svým hraním, zpěvem, imitováním i tancem tak, že se smějete, až se za kolena popadáte, zároveň ale umí místy zahrát roli tak seriózně a poutavě, že ve chvíli nastolí atmosféru, ve které by byla empatická i kostka ledu – zkrátka – hotová „metamorfóza“.
Scéna je velmi jednoduše řešená – židle a stůl, u kterého sedí mužskému oku lahodící zapisovatelka a v několika málo scénách pár papírových maket postav, které svou komičností nenuceně vráží divákovi další úsměv do koutku.
Hudba, která zazní v představení, vždy přirozeně dokresluje konkrétní situaci – ať již kýčovitého úpadku vkusu společnosti („Ach synku, synku…“), okřídleného klišé „jednou jsi dole, jednou nahoře“ (Jednou je hůř, jednou je líp) nebo přirozené potřeby umělce nás diváky bavit („Let me entertain you“).
Co říci na závěr?
Martin Trnavský perfektně hrál, zpíval… improvizoval… imitoval … a vařil (nejen kapra) tak, až si to zavařil, ale svého vytouženého cíle a ocenění dosáhl …
Navzdory tomu, že je příběh prvoplánovitě komedií, je to hluboký a pravdivý životní příběh.
Přemek Doležal
Divadelní dramaturgové si lámou hlavu nad tím, jak diváka zaujmout, chtěli by dělat „kvalitu“, ale zároveň vědí, že divák se chce především bavit. Najít zlatou střední cestu je čím dál těžší.
Komu se to daří, je divadelní spolek Frída Martina Trnavského a Radima Nováka. Jako příklad bych uvedl „one man show“ polského autora Tomasze Jachimeka Kolega Mela Gibsona. V režii Jakuba Nvoty v ní exceluje Martin Trnavský. Tragikomická výpověď zkrachovalého herce Pičmana se může na první pohled jevit jako pouhé kabaretní show, kde herec může prokázat svůj komediální talent. I když ani toto by nebylo málo, hrám a v sobě velký myšlenkový přesah – řeší základní životní otázku: Co jsem vlastně v životě dokázal?
A tu si v gejzíru smíchu nakonec klade i každý divák.
Martin Trnavský hovoří o tom, že jeho vzorem je Milan Lasica. Kolega Mela Gibsona mi připomíná Lasicovu dramaturgii: být vzdělaný, chytrý, hluboký – ale neztratit diváka.
Ondřej Kepka
Blog
Stává se, že k nám na oblast na takzvanou hostovačku, zavítá i režisér oceňovaný, umělecky vyhraněný, známý…, který je normálně nedostupný, protože převážně pracuje
ve velkých notoricky známých divadlech.
Když jsme byli mladí, začínající a ambiciózní umělci a měli pocit, že tady na oblasti neztvrdneme po zbytek svého uměleckého života, ale čekají nás další
a další angažmá – Praha, Londýn, Hollywood, tak jsme příchod takovéhoto ESA, vítali s nadšením a očekáváním, co se od něj naučíme, co zažijeme, kam nás to posune.
Osobně jsem se chtěl, jako každý vždycky ukázat, zazářit a očekával jsem, že za mnou režisér přijde a řekne tu dlouho očekávanou větu: „Ehm… vy, pojďte sem… chtěl jsem
se zeptat, co děláte tak za půl roku?“ A já řeknu: „Nic.“ A bude z toho angažmá, sláva, kritiky o mně budou psát ódy. Ano, tak naivní jsem byl, když jsem byl ještě mladý.
Dnes, když už vím, že jsem oblasti obětoval všechno, se na to dívám jinak. Proč sem ten režisér leze? Co tady chce? Už se mu nedaří? Potřebuje kšeft? Takže jsme pro něho jenom způsob jak doplatit hypotéku? Jinde si bude dělat to svoje umění a po nás se bude vozit?! Je to tyran? Slaboch? Úchyl?!
Prý chce, abychom uměly nazpaměť texty! Dneska se mě ptal, jestli rozumím své postavě. Já jí mám rozumět?! Já ji hraju! On jí musí rozumět, on mi musí říct, co mám hrát!
Určitě tu hru ani nečetl! Určitě pije. My taky pijeme, ale my můžeme, my jsme tady doma!
Nám tady na oblasti nebude žádný režisér vyprávět, jak se dělá umění. My tady musíme každý večer hrát, my jsme oblastní dělníci umění. My nejlíp víme, jak hrát, aby diváci zase přišli. My jsme si už zaexperimentovali dost! Nás už nikdo cvičit nebude!!!
Na první zkoušce jsme všichni ve střehu. Ať na nás jenom zkusí zvýšit hlas, my taky umíme křičet. Nezvýšil. Je milý. To je podezřelé! Stejně musíme být opatrní! Samozřejmě,
že si hned potykáme, ale to ještě nic neznamená. Jestli si chce tykat, ať zaplatí účet na baru. My jsme tady doma, my nic platit nemusíme!
Režisér vypráví, analyzuje hru. Ať si analyzuje… Jako vždycky si podtrhuju místa, kde budu dělat pauzy červenou, kde budu křičet zelenou, kde budu plakat modrou.
Potom se začne zkoušet. Když to nechá na nás, jeho chyba, uděláme si to po svém, ale jestli nás opravdu chce donutit zkoušet tak jak to chce on…? Dobře… uděláme to.
A co, že je to nové a divák na premiéře nadšeně tleská! Divák ví prd co je dobrý! My známe tu starou dobrou pravdu. Každý slavný režisér po premiéře odjede a potom to konečně začneme hrát tak, jak to podle nás mělo od začátku vypadat!
Když herec jako hvězda září na divadelních prknech malého města, stane se, že občas zazvoní telefon a volá film. I minule volali a volali. Nebral jsem. Nemohl jsem. Měl jsem zkoušku a při té se nenechám nikým vyrušovat. Čekal jsem v šatně a s napětím očekával, až přijde můj výstup. Jiný herec by četl časopis nebo naháněl kšefty, ale já jsem pokorně seděl a čekal, a co víc, pracoval jsem v duchu na své postavě. Představoval jsem si, jak by asi na výstup čekala postava, kterou právě ztvárňuji.
Zkoušíme v divadle Švandu dudáka, ve které hraji postavu medvěda. Ptal jsem se sám sebe, společně se Stanislavským, jak by čekal na svůj výstup medvěd? Odpověď byla jasná.
Tak jsem se natáhnul na lavici a trochu se prospal.
A zrovna v té chvíli mi volali. Neslyšel jsem. Pracoval jsem na postavě. Inspicient mě vzbudil až po zkoušce. Ten den se na mě bohužel nedostalo a až v té chvíli jsem si všimnul,
že volali! Když budou chtít, zavolají znovu, říkal jsem si. Ale už nezavolali. Tak jsem zavolal já jim, a měl jsem pravdu, byl to film!
Pěkná charakterová postava zmrzlináře. Asistentka mi polichotila, že hledají někoho se skvělou výslovností. V takovém teple se musí točit rychle, aby se zmrzlina neroztekla. Chápu, kdyby tam někdo breptal, byla by to pro ně komplikace.
Prý jestli mám čas příští týden. Nemám! Mám generálky medvěda! Takhle jsem jí to ale říct nechtěl a tak jsem použil mezinárodní slang velkých herců.
Řekl jsem jí: „Příští týden jsem fúl.“ A další týden? To taky nemůžu, slíbil jsem brigádu v jednom dětském táboře, zaskakuji za zubní vílu a veselého klauna, je to dobře placené a vzali i synovcovi děti… a tak jsem znovu řekl: „Jsem fúl.“ Ptali se ještě na dva termíny. Vždycky jsem jako na potvoru něco měl a tak jsem jim znovu
a znovu opakoval, že jsem fúl. Nakonec jsme se tedy nedohodli.
Někdo by možná propadl depresi, že promarnil svoji životní šanci, ale já jsem věděl, že se ještě ozvou. A za necelý rok (ani jsem si nestihnul uvědomit, jak ten čas letí) volali znovu.
Prý, jestli jsem pořád fúl? Kdo se ptá? Prý sám americký producent, který právě točí na Barrandově a hledá někoho kdo je fúl. A já prý jsem fúl. Samozřejmě, že jsem pořád fúl,
ale na amerického producenta si čas najdu. Dohodli jsme se. Vidíte, takhle se dělá kariéra! Člověk párkrát odmítne, trošku je potrápí, oni rázem pochopí jeho cenu
a najednou je tu Amerika.
Ve studiu se mě ujala mladá asistentka a odvedla za mě producentem. Prý – tady je ten český fúl. Usmíval jsem se, ale jen tak na půl, dělal jsem, že toho mám teď moc…
Producent se rozzářil, objal mě a dal mi podepsat nějaký papír v angličtině. Myslím, že šlo o životní pojistku… a už mě vedli do studia.
Bylo tam ticho jako v hrobě. Chtěl jsem se zeptat, co je to za postavu. Ne že bych nezahrál všechno, ale člověk přece jen potřebuje nějakou tu přípravu. Alespoň pět minut.
Místo toho, mě svlékli do trenýrek a dovedli k velkému bazénu.
Opodál jsem si všimnul skupinky chlapců, co se krčili v rohu. Sledovali mě s úžasem. Došel jsem k nim, nejspíš mě poznali… „Tak co chlapci, jak to jde?“ Byli to kaskadéři.
Prý: „Ty si ten blázen? Chtěli jsme tě vidět. Tohle může udělat jenom absolutní blázen.“
Nevím, o čem to mluvíte.
My jsme to odmítli. Točit scénu ve vodě plné hořícího oleje s barakudou bez ochrany – může jenom blázen. My jsme profíci, ale nenecháme se zabít.
Cože? V hořící vodě s barakudou?
Producent říkal, že když nechceme my, najde nějakého blázna, co to udělá. Že se nějaký ten fúl najde.
Fúl?!
Najednou mi došlo, že fúl, znamená v angličtině blázen. Bylo už pozdě. Vhodili mě do bazénu, kamery se rozběhly… Ještě, že je člověk zvyklý hrát na oblasti, kde se musí bít o každou repliku. Tak jsem se do toho pustil. Byl to boj o život, jako když se s kolegou Novákem předbíháme, kdo řekne první pointu. Vždycky jsem byl rychlý, takže ani barakuda neměla šanci. Ten jeden prst mi lehce přišijí
a obočí doroste.
Američané tleskali, kaskadéři se mi klaněli a producent mi vyplatil honorář se slovy: „You are Czech Fool! You are fucking good!“ To já přeci vím. Proto mě chtějí až v Hollywoodu.
Když je herec talentovaný, žádná postava mu není malá. V každé si něco najde. A když jsem tím herce navíc já, Ignác Pičman, dokážu z malé role obratem vytvořit velkou. A to je známka skutečného talentu. V podstatě mi bylo vždycky jedno, do jak velké postavy jsem obsazen. Vždycky jsem k ní přistupoval, jako k hlavní roli.
Není žádným uměním, dostat na divadle postavu Othella a potom v ní exhibovat. Ale dostat v Othellovi, řekněme, postavu posla s dopisem a pojmout ji jako hlavní, to už vyžaduje speciální talent. K poslovi nemůžete přistupovat, jako že je to někdo bezejmenný, kdo přinese Othellovi jenom tak dopis.
Posel přichází z venku. Jaké je tam vlastně počasí? Je tam pěkně? Prší? Pokud ano, měl by mít deštník. Může vstoupit a mít etudu s deštníkem. Něco kratšího, tak na deset minut. Vtipné vsuvce se diváci vždycky rádi zasmějí, i když jde o tragédii.
A dál… Je ten posel mladý? Starý? Pokud je starý, jistě ho už bolí klouby a chodí pomalu. Tím pádem, musí přijít dřív, nejlépe na začátku prvního dějství. Než se došoupe k Othellovi a zase zpátky, to chvíli trvá. Divák mu celou první půlku drží palce, aby to stihnul do pauzy.
Tím pádem má posel čas vnímat, co se kolem něho na jevišti děje. A reaguje. Kloub ho bolí, ale pod tlakem okolností na bolest zapomíná a začíná živě reagovat. Nakonec ho však bolest přemůže, dokonce může začít od bolesti plakat a svíjet se.
Další věc… Je ten posel šťastný? Je ženatý? Svobodný? Divadlo je přece o vztazích! Co když se ráno pohádal se ženou a najednou se belhá kolem informace o Desdemonině nevěře. To ho přece musí rozčílit víc než Othella, protože on už se ráno se svojí ženou pohádal. To on – posel, by měl dát Desdemoně facku, možná ji dokonce sám uškrtit. Tak bude jeho motivace postavy zřejmá a možná to pomůže i samotnému Othellovi!
Bude to nový výklad! Othello ať si hraje svoje, ale my chceme sledovat posla! Kdo vlastně je? Co se mu honí hlavou? To jsou ty otázky, které si musí divák klást. Othella zná, o tom už ví všechno, ale ten posel, kterého si dodnes v žádném jiném zpracování nevšiml nebo ho jednoduše ignoroval, tady teď před ním rozehrává svůj příběh. Najednou je zřetelně jasné, pro koho hru Shakespeare vlastně původně napsal.
Herec – posel, potom právem můžete požadovat na odborové schůzi vedení divadla, aby dali vytisknout nový plakát s novým názvem – Othello a Posel. Má na to plné umělecké právo.
Režisér inscenace ze začátku protestuje, protože výklad postavy posla, nebyl jeho nápad. Ve skrytu sice oceňuje jeho genialitu, ale je ješitný, že na to nepřišel sám.
V té chvíli musí herec – posel, ukázat svoji velkorysost a ubezpečit režiséra, že vždy toužil o objevné inscenaci a obdivu kritiků. Protože dnes jde přeci hlavně o to, abychom dělali divadlo jinak a tohle je jedinečná příležitost.
Režisér se zamyslí a rázem si uvědomuje, jak se díky vám, stává králem současného moderního divadla a souhlasí.
Nikdy si nechodím říkat o role, jako mnoho mých jiných kolegů. Přijmu, co mi dají. Klidně i druhého skřítka z lesní samoty. Jsem pokorný a odevzdaný. Vím, že malé postavy existují, ale to neznamená, že se z nich nedá vytvořit postava – VELKÁ.
Fenomén dovolených je přeceňovaný! Lidé plánují celý rok dovolenou, a když přijde její čas, ne aby na dovolené relaxovali, odpočívali a dali pokoj. Posílají od tam MMS, SMS, videa na Facebook… doslova zaplavují sociální sítě!
Má to jeden negativní dopad. Tyhle zprávy zachytává moje žena a pod jejich vlivem mi klade otázky: „Kam letos pojedeme na dovolenou my!“ Nechápe, že jsem umělec a že deset měsíců stojím ve světlech reflektorů obklopen lidmi?!
Pořád dokola mi předhazuje Kapverdské ostrovy. Když jsem uviděl tu sumu za výkladem cestovní kanceláře, pokusily se o mě mdloby! Vešel jsem dovnitř a řekl té vyfintěné slečně: „Milostivá, já chci na ty Kapverdy odjet jenom na dovolenou, já si je nechci koupit od OSN!“
Ale moje žena nepřestávala otravovat. Jak to zařídit? Plný těchto úvah, jsem potkal bývalého hereckého kolegu. Prý včera večer přiletěl z Mauriciu a zítra odlétá na Lesbos.
Ty a na Lesbos Vysvětlil mi, že je to ostrov kam můžou i muži a když jsem se ho zeptal, kde na to bere, řekl mi: „Jezdím tam jako animátor. Děláš lidem program, bavíš je hodinku dvě denně a potom máš volno, všechno ti platí…“
To je ono! Druhý den jsem přišel domů a ženě vítězoslavně oznámil: „Letíme do Maroka!“ Nejdřív myslela, že si dělám srandu, ale když jsem jí ukázal voucher
a letenky, rozplakala se. Předběžně jsem jí zatajil, že v dotyčném resortu je součástí naší dovolené moje angažmá animátora. Bude ležet na lehátku a ani si nevšimne,
že se na hodinku – dvě, denně vytratím.
Ale tak idylické to nebylo. Problémy nastaly už cestou na letiště v autobuse cestovní kanceláře. Žena znejistěla, když jsme se ocitli ve společnosti mladých lidí, kteří celou cestu trénovali sportovní pokřiky a navzájem se zkoušeli z pravidel bazénového volejbalu. Uklidňoval jsem ji, že jsem zájezd s mladými lidmi vybral záměrně, protože takovou ji pořád vidím. Tímto komplimentem jsem ji uklidnil. Dívali se na nás s nedůvěrou. Dokonce jsem zachytil, jak jedna vysportovaná blondýnka šeptala druhé: „Možná je to Eva a Vašek.“ Idioti, pomyslel jsem si, ještě se budou divit!
Po příletu do Maroka nás ubytovali v pokoji pro resortní personál. Ženě to bylo podezřelé, čekala apartmán. Zahrál jsem scénu, že jsem tím pobouřen a šel si, na oko stěžovat
na recepci. Potom jsem ji poslal na pláž a sám běžel na setkání animátorů. Brali to velmi zodpovědně, ale přitom to byli takoví… ubozí amatéři. Když se snažili předstírat nadšení
a úsměv, bylo to všechno hrané, nepřirozené…
Až když jsem byl na druhý den ráno pověřen, abych s jednou mladou brunetkou předcvičoval v místním bazénu vodní aerobik, pochopil jsem. Chtěl jsem, abychom vytvořili úvodní dialog, který by nás dostal do situace. Podivně se na mě podívala, strčila mi do ruky mikrofon a řekla: „Raději dělej co já strejdo.“
Však počkej, pomyslel jsem si, uvidíš mistra v akci. Ve skutečnosti jsem se nestačil divit já. Postavila se na okraj bazénu a začala svolávat rekreanty ve třech jazycích, ze kterých jsem dvěma nerozuměl.
Jestli jsem měl včera pocit, že animátoři ve vlastním nasazení přehrávají, nebylo to nic proti tomu, co se dělo u bazénu. Bruneta do toho šla jako lokomotiva, hýřila energií, doslova magnetizovala lidi. Občas se na mě podívala, jestli taky něco řeknu, ale zmohl jsem se jenom na chabý výkřik: „Yes!“ Myslel jsem, že po takovém nástupu omdlí, ale vzápětí jsem pochopil, že to byl jen začátek!
Bruneta si na kšiltovku připnula mikrofon, podobně ho připnula i mně, pustila neskutečně rychlou hudbu a začala předcvičovat. Snažil jsem se s ní držet tempo, ale na přímém slunci, při teplotě 37 stupňů bez opalovacího krému a bez vody, (občas jsem si loknul z bazénu), jsem prakticky neměl šanci. Bruneta se vlnila a já po pěti minutách odpadnul. Museli mě vylovit topícího se v bazénovém protiproudu.
Šéf mě pokáral a na druhý den mi na půl dne přidělili celý bazén, abych se, jakože oťukal. To už skončila veškerá legrace. Večer jsem se musel přiznat ženě. K mému překvapení situaci pochopila a navrhla, že půjde animovat se mnou.
Ráno jsme přišli k bazénu, připnul jsem si mikrofon a po vzoru brunetky začal vesele svolávat lidi. Nevěřili byste, jaký je rozdíl v zájmu o cvičení, když na něho svolává vysportovaná pětadvacítka anebo obtloustlý pětačtyřicátník. Jedna Němka na mě dokonce zavolala resortní policii. Nakonec jsem musel zapojit ženu. Ta měla větší úspěch, brali na ni hlavně senioři. To byla výhoda, protože cvičení nemuselo být až tak dynamické.
Večer, po šestihodinovém animačním cvičení v bazénu, jsem se cítil jako po celodenní práci v dolech. A to nás čekalo ještě sedm dní skvělé dovolené!
Přežili jsme a získali respekt u mladých animátorů, kteří na nás uzavírali sázky, jestli dostanu nejdřív infarkt já nebo moje žena. Nakonec se s námi loučili se slzami v očích.
Modřiny jsem měl úplně všude, žena měla vykloubené rameno a natažené šlachy na lýtkách, oba jsme byli spálení od slunce a o pět kilo lehčí. Vypadali jsme, jako bychom se vrátili
z koncentráku a ne z dovolené. Ale svůj účel to splnilo. Šťastná žena poslala spousty fotek na Facebook, MMS, SMS, a nakoupila suvenýry rodině. Konečně jsme mohli i my všem vyprávět, jak jsme byli na dovolené v zahraničí u moře.
Idylické časy, kdy si herec během letních měsíců mohl užívat prázdnin, se dávno rozplynuly v kolotoči tržní ekonomiky. Dva měsíce očisty a načerpávání nových tvůrčích sil, jsme odhodili v zájmu přežití, které nám častokrát základní platy v divadlech na malém městě neposkytují.
Letní prázdniny se staly obdobím letních projektů. Já jsem ale umělec a regenerace mých tvůrčích sil je mi nade vše. Proto jsem se dlouho odmítal účastnit podobných aktivit
a nechával se dva měsíce živit svoji ženou, která si kvůli tomu brala extra noční, abychom ty dva měsíce přežili. Dělala to ráda… Alespoň to tak říkala mé matce do telefonu.
Po létě jsem se tak vždy cítil odpočatý, plný tvůrčích sil a entuziasmu. Žena se zase mohla v práci pochlubit, jak zhubla, jaké má vypracované tělo, kruhy pod očima označovala
za otlaky ze slunečních brýlí. Já zase všem tvrdil, že každé ráno cvičila v mořském příboji, což se jí líbilo – když viděla, jak jí kamarádky závidí.
Ale tyto idylické časy jsou ty tam. Ekonomika byla sice neúprosná, ale pomalu už začalo jít i o prestiž. Postřehnul jsem, že někteří kolegové, kteří v těchto pochybně směšných projektech účinkovali, získávali v kolektivu jaksi na ceně. I když osobně jsem nespatřoval nic lákavého na tom, navléknout si na sebe ve čtyřicetistupňovém vedru renesanční kostým a potom se v houfech komárů a jepic plahočit na polorozbořenou zříceninu nebo si na náměstí vykřičet hlasivky a při odchodu z jeviště zakopávat o bezdomovce a lehce přehlédnutelné japonské turisty.
Ale diváci to milovali čím dál víc, tvrdíc, že jde o romantiku. Když se mi kolegyně Mikysková pochlubila, že bude hrát na jakémsi hradě dojičku v Romeovi a Julii, pochopil jsem,
že se musím do těchto projektů vložit také.
Jako v celém svém uměleckém životě, jsem chtěl k tomuto faktu přistupovat zodpovědně, dostat se až na kořen věci a být maximálně důsledný. Sledoval jsem a zkoumal, co vlastně lidi na pouličním divadle tak přitahuje. Ta autenticita? Magie?
Dal jsem se dohromady s uměleckou skupinou, která plánovala v letních měsících okupovat hrad Lopata v plzeňském kraji a uvést tam Shakespearovu tragédii Macbeth.
Zkoušky probíhali v náhradním prostoru budovy s klimatizací. Nic netuše jsem podlehl klamu, že pouliční divadlo je tomu skutečně velmi podobné. Všechno se však zlomilo,
když režisér prohlásil, že si uděláme noční generálku na hradě Lopata.
Skupina na Lopatu cestovala v přeplněných autech. Požadoval jsem klimatizovaný autobus, ale bylo mi vysvětleno, že je to letní projekt a nejsme Národní divadlo. Cestoval jsem tedy společně s kolegou Novákem jeho autem, ve kterém se samozřejmě den před odjezdem pokazila klimatizace.
Ve dvaačtyřicetistupňovém horku jsem, po dvou hodinách cesty, na parkovišti vytekl z auta v pocitu šlehačky na zapomenutém dortu. Cítil jsem se jako v pekle. Hledal jsem vchod
do budovy, ale bylo mi vysvětleno, že budova není Lopata. Ta se nachází tři a půl kilometru po lesní cestě, kde se autem jet nedá! Pokusily se o mě mrákoty. Ale nechtěl jsem vypadat jako zbabělec. Vzal jsem na záda batoh s rekvizitami a s pocitem nepálského šerpy jsem odhodlaně vyrazil po kamenném chodníčku k vrcholu.
V úzkostlivém pocitu jsem vzpomínal na svoji šatnu, ze které jsou to jen dva kroky na jeviště. Tady jsem musel překonat celé Himaláje. Pot se ze mě lil jako z vola. Kolegyně Mikysková dvakrát upadla do jakéhosi výmolu. Na potřetí už jsme ji tam s Novákem nechali. Docházeli nám síly. Pouliční divadlo si žádá oběti a není pro každého.
Byla už tma, když režisér do nočního lesa, skoro posvátným hlasem zvolal, Lopata! Už jsem nedoufal, že to přežiju. Hrad Lopata skutečně existuje a kdo ho nikdy neuvidí, o nic nepřijde.
Tady jsme měli hrát. Nedokázal jsem si představit diváka, který by v obleku nebo s lodičkami a v šatech, absolvoval cestu tímto lesem za kulturou. Smířil jsem se tedy s faktem,
že budeme hrát jen pro skauty.
Režisér vydal pokyn, abychom zapálily louče. Škrtnul jsem zápalkou zrovna ve chvíli, kdy absolutně vyčerpaný kolega Novák, zakopl o plechovku s benzínem. Mohlo to dopadnout hůř, ale shořely jen dvě veverky a paruka kolegyně Mikyskové. Režisér pochopil, že se dobové atmosféry nedočká a zavelel rozsvítit reflektory.
V nočním tichu Lopaty se jeho hlas dobře rozléhal, a tak jsme ho neslyšeli jenom my, ale zhruba půl milionu komárů číhajících opodál, kteří okamžitě poté, co jsme rozsvítili,
měli ve všem jasno.
Situace připomínala hororovou scénu z Hitchcockových Ptáků. Kolegyně Mikysková se s jekotem „Jsou všude!“ rozběhla do temného lesa a našli jsme ji až za tři dny v místní hájovně. Světla jsme tedy museli zhasnout a rozhodli se hrát potmě. Nebylo nic vidět a tak kolega Novák musel například při vraždě krále nejen odříkávat Shakespearovi verše,
ale zároveň je i doplňovat slovy: „ Teď beru do ruky dýku a zabíjím tě, ty zlý králi! Pích! Pích! Pích!“
A tak se na hradě Lopata zrodila skutečná herecká lopata. Po dvanácti reprízách jsme vypadali jako bychom se vrátili z lágru. Naše ženy nás nepoznávaly, ale mohli jsme říct, že jsme hráli skutečné pouliční divadlo.
